Historie práškového lakování se datuje do konce 40-tých a začátku 50-tých let 20 století. V této době byly organické polymery v práškové barvě žárově stříkány na kovové podklady. Německý vědec Dr. Erwin Gemmer tehdy vyvinul metodu nanášení práškové barvy ve fluidním loži, která sloužila pro zpracování duroplastických práškových barev a v květnu 1953 si nechal zaregistrovat patent pro tuto technologii.
Mezi lety 1958 a 1965 se doslova všechna prášková lakování, nejvíce pouze pro funkční použití s tloušťkami vrstev od 150 µm do 500 µm, prováděla technikou fluidního nanášení. V popředí stály elektrická izolace, odolnost vůči korozi a poškrábání.
Nástřikové materiály tehdejší doby sestávaly z nylonu 11, CAB, polyetylénu, plastifikovaného PVC, polyesteru a chlorinovaného polyetheru apod. Současně přišly také duroplastové epoxidy, např. pro myčky nádobí (PVC), k tepelné izolaci (epoxid), pro lodní použití (nylon) a kovový nábytek (PVC, CAB).3 Byla to společnost Bosch, která při hledání vhodného elektrického izolačního materiálu vyvinula základní typ prášku epoxidové pryskyřice.
Kvůli pro časté použití příliš velké tloušťce nátěrů byla po krátké době v USA vyvinuta a mezi lety 1962 a 1964 v USA i v Evropě komerčně využita technologie elektrostatického zpracování práškových laků, která zcela zastínila fluidní nanášení. S elektrostatickými stříkacími pistolemi společnosti Sames, která pro elektrostatické nanášení navrhovala označení „samesování“, byla překonána další překážka. Mezi lety 1966 a 1973 došlo k vývoji a uvedení na trh dodnes platných čtyř základních typů duroplastů: Epoxid, hybrid epoxid-polyester, polyuretan a polyester. Počet zařízení na práškové lakování jen v Německu vzrostl ze 4 v roce 1966 na 51 v roce 1970. Od začátku 70. let 20. století začalo celosvětové vítězné tažení práškových laků, ačkoliv růst trhu s práškovými laky zůstal až do 80. let zanedbatelný. Zařízení byla v té době příliš drahá, tloušťky nátěrů pro hospodářské použití příliš velké, problémy se změnou barvy a vysoké teploty vypalování výrazně omezovaly různorodost barevných tónů, efektů a substrátů.
V letech 1966 až 1973 byly vyvinuty a uvedeny na trh 4 základní typy práškových barev využívané do současnosti. Jsou jimi epoxid, epoxi-polyester, polyuretan a polyester. Počet práškových lakoven jen v Německu stoupl ze 4 v roce 1966 na 51 v roce 1970. Od počátku 70-tých let 20. století nastalo pro práškové barvy celosvětově příznivé období. I když růst trhu s práškovou barvou do roku 1980 byl jen nepatrný.
Počátkem 80-tých let nastal celosvětově plynulý nárůst spotřeby práškových barev, způsobený rozšiřující se surovinovou bází pro jejich výrobu a alternativami v použití na různé materiály např. MDF desky, sklo nebo plasty. Všechny tyto faktory zaručují, že tento trend bude trvale pokračovat i v následujících desetiletích.
V roce 1993 započala historie práškové lakovny ROGI.
Rozdělení práškových barev
PRÁŠKOVÁ BARVA
Prášková barva se svými specifickými vlastnostmi a technologií nanášení řadí do segmentu jednovrstvých průmyslových nátěrových hmot. Protože je svými stavebními prvky blíže k plastům než ke klasickým nátěrovým hmotám, není zde zcela na místě dnes zažité označení PNH (prášková nátěrová hmota), ale přesnějším názvem je práškový plast. Na základě typu pojidla rozlišujeme mezi dvěma druhy práškových plastů a to termoplasty a termosety.
4.1 Rozdělení podle typu pojidla
Na základě typu pojidla rozlišujeme mezi dvěma druhy práškových plastů a to termoplasty a termosety.
4.1.1 Termoplasty
Termoplasty jsou takzvané vratné plasty, které z tuhého stavu opětovně přecházejí do plastického stavu. Jsou to barvy na bázi polyvinylchloridu nebo polyetylenu určené především pro ponorové (fluidní) nanášení. Pro jejich nevýhodné vlastnosti, jako je například poměrně vysoká viskozita tavení, jejíž zásluhou je konečná tloušťka vrstvy větší než 100 μm a omezené možnosti tepelné zátěže, mají tyto barvy velmi omezené spektrum použití.
4.1.2 Termosety(reaktoplasty)
Termosety jsou nevratné plasty, které se působením tepla chemický zasíťovávají a tím ztrácejí své počáteční plastické vlastnosti. Zasíťování probíhá jednou z chemických reakcí, buď polyamidací nebo polykondenzací. Nesporná výhoda termosetických práškových plastů, jako je nízká teplota vytvrzování 120 až 200 °C, je předurčují k využití v povrchových úpravách v podobě dnes dobře známých práškových barev.
Epoxidy (EP)
Epoxidové barvy se skládají z pevné epoxidové pryskyřice, vhodných tvrdidel, aditiv a barevných pigmentů. Nosičem jsou epoxidové pryskyřice. Epoxidové barvy se vyznačují velmi dobrou přilnavostí na různé povrchy, odolností proti rozpouštědlům, kyselinám, louhům a v neposlední řadě díky nízké viskozitě tavení vynikajícím rozlivem. Další výhodou je vysoká odolnost proti otěru.
Nevýhoda těchto barev je nulová ochrana před UV zářením. Degradace se při působení UV záření projevuje křídovatěním. Další nevýhodou je náchylnost na přepálení. Ta se projevuje především u bílých odstínů, kde dochází k zežloutnutí barvy. Podmínky pro vypalování jsou od 120 °C/20min až do 200 °C/5min. Použití v dnešní době je téměř pouze v oblasti funkční, například v elektroprůmyslu nebo pro povrchovou úpravu armatur. Oblastí použití jsou interiéry a prostřední s nízkými nároky na korozní ochranu.
Epoxipolyestery (PEP)
Jsou označovány jako hybridy nebo mixy. Složení je z kombinace epoxidových a polyesterových pryskyřic v poměru od 30:70 až 50:50 od epoxidových pryskyřic k polyesterovým. Přísný poměr míchání se stanovuje podle speciálních požadavků zákazníků a oblasti použití. Tyto hybridní prášky mají lepší stabilitu proti zežloutnutí při vytvrzování a menší tendenci ke křídovatění pod vlivem UV záření.
Křídovatění je zmatnění povrchu a zároveň rozklad polymerního filmu což má za následek ztenčování vrstvy barvy, může dosáhnout až 10 μm za rok. Nevýhodou proti epoxidovým barvám je jejich malá odolnost proti chemikáliím a rozpouštědlům. Podmínky pro vytvrzování jsou vintervalu od 140°C/15min a 200°C/5min. V současné době je to nejvíce používaná dekorativní povrchová úprava výrobku. Oblast použití je opět především v interiérech s možností krátkodobého vystavení povětrnostním vlivům.
Polyestery (PES)
Jsou určitým typem polyesterové pryskyřice v kombinaci s příslušným tvrdidlem. Tento typ prášku se vyznačuje výbornou odolností proti vlivům venkovního prostředí. Dále se vyznačuje dobrou stabilitou proti zežloutnutí a velmi dobrou aplikovatelností. Podmínky pro vytvrzování jsou od 160 °C/15min do 200 °C/5min.
V minulosti se při výrobě polyesterových prášků používaly polyesterové pryskyřice v kombinaci s tvrdidlem TGIC, neboli triglycidylisocyanurátem, který pro své mutagení vlastnosti byl v 90. letech nahrazen toxicky nezávadnou třídou B-hydroxialkylaminů. Výrobci jsou povinni barvy s obsahem 0,1 TGIC označit. Dnes je u většiny polyesterových práškových barev používána pryskyřice bez TGIC. Oblast použití barev je především ve venkovním prostředí.
Polyuretany (PUR)
U polyuretanových barev slouží jako báze polyesterová pryskyřice, která se zasíťovává s různými typy tvrdidel prostřednictvím aditní reakce. Tento typ prášku se vyznačuje velmi dobrou odolností pro vlivům venkovního prostředí a velmi pěkným rozlivem. Pro vytvrzování je nutná teplota od 180 °C. Oblast použití je shodná s polyestery, takže především venkovní prostředí.
Akryláty
Akryláty jsou relativně novou skupinou výrobků, kde se jako báze používají akrylátové pryskyřice zasíťované různými tvrdidly. Akrylátové barvy mají svorné nesporné výhody i nevýhody. Hlavními důvody proč se dříve akrylátové prášky příliš nepoužívaly, jsou nesnesitelnost s ostatními prášky, několikanásobně vyšší cena než u polyesterů a nemožnost skladování za normálních podmínek (vysoká reaktivita).
Pozitivní vlastnosti jsou dokonalý rozliv povrchového filmu jako u mokrých barev, brilantní lesk a abnormální odolnost proti venkovnímu prostředí. Porovnáním výhod a nevýhod zjistíme, že akrylátové prášky mají uplatnění pouze pro speciální použití jako např. v automobilovém průmyslu. Pro zajímavost první použití v automobilovém průmyslu uskutečnil Harley-Davidson v USA. V současné době se u firmy Daimler – Chryesler běžně povrchově upravuje akrylátovým práškem ocelová karosérie známého městského vozítka Smart.